Seděla tiše ve vaně svého malého bytu a zírala na ostří žiletky která si pomalu hledalo cestu její bílou, sametovou kůží.
Sledovala kapičky krve které se z místa pomalu řinuly,nevnímala ale bolest která vycházela z protržené kůže.
Vnímala úplně jinou bolest.
Bolest, co jí způsobil ten, kterého milovala.
Bolest, jenž jí zahrnul ten, kterému důvěřovala.
Bolest, v které jí nechal ten, který jí opustil.
Proč byl k ní život tak krutý?
Proč zrovna..ona?
Proč jí opustila láska jejího života a odklusala za jinou?
Nevěděla.
Věděla už jen to, že až žiletka skončí s její bílou kůží už nebude přemýšlet jak by se pomstila.
Bude volná.Bue se moci rozeběhnou vstříc tomu zářivému světlu, běžet co jí síly stačí, běžet..a nakonec se dotknout a být volná.Volná jako pták.Odtržená od všech starostí, od všech povinností, od všechny té hrozné bolesti.
Konečně se bude moci volně nadechnout a vědět, že už jí nikdo nestiskne krk.
Konečně bude volná.
Komentáře
Přehled komentářů
Tvoje ''povídky'' se mi líbý:)
Ale co máš furt s těma žiletkama a krví?O.o
Si ňáko psychicky narušená nebo co?
...
(haha, 29. 12. 2014 15:54)